V předchozím článku jsme si představili co je genetika, v tomto díle se zaměříme na barvu srsti.

Barva srsti byla pro chovatele důležitá už od počátků čistokrevného chovu a stala jedním z nejsnadnějších definičních charakteristik jednotlivých plemen psů. Každé plemeno má v plemenném standardu definováné žádoucí zabarvení srsti. Barevné variace srsti byly u raných plemen nalezeny i ve staroegyptských obrazech. Přitom v dnešní době barva srsti psa nemá velký biologický význam. Srst chrání kůži před nepříznivými vlivy vnějšího prostředí a její barva slouží k maskování zvířete. Některá plemena mají tak pestré zbarvení, že by jim paradoxně ani neumožnilo přežít ve volné přírodě. Lehce by stali kořistí a zároveň by pro svoji nápaditost nebyli schopni nic ulovit.

Barva srsti psa je dána souhrou více genů, které regulují tvorbu a rozdělení obou melaninových pigmentů: eumelaninu a pheomelaninu. S názvy obou pigmentů se budete setkávat často při dalším studiu dědičnosti barev srsti. Vzhled psí srsti může být určen nejen barvou a distribucí pigmentu, ale také vlastnostmi srsti, jako je délka, zvlnění nebo přítomnost nebo nepřítomnost chlupů.

Eumelanin

Eumelanin je v základu černý pigment, proto všechny černé oblasti srsti na psovi způsobuje produkce eumelaninu. Tento černý pigment může být změněn do dalších barev, jako je hnědá, modrá (šedá), čokoládová (játrová) nebo isabella (bledě hnědá). Eumelanin se nachází také v nose, sliznicích, v očích (duhovkách).

Feomelain

Červenožlutý pigment, který vytváří krémové, rezavé až červené odstíny srsti. Nevyskytuje se v očích ani v nose.

Geny barvy

Velký vliv na studium dědičnosti barev srsti psa měl vědec Clarence C. Little, který roku 1957 publikoval souhrnný přehled genů, které se na barvě srsti podílejí. Část názvosloví, které Little zavedl se používá dodnes. Barva psí srsti je tedy výsledkem interakce několika konkrétních genů. Genetika dědičnosti barev srsti může zmást nejednoho chovatele, kvůli různým interakcím těchto genů je možné, aby psi nesli skryté barvy, které se mohou projevit až u jeho potomků. Pro některá plemena může být určení potenciálních barev štěňat dost obtížný úkol. Pro začátek si uvedeme pět nejznámnějších genů (locusů) které mají velký vliv na podobu psa.

Locus E

Nejvýznamnější vliv má gen MC1R, který se mapuje na tento locus. Gen MC1R si lze jednoduše představit jako přepínač pigmentu eumelaninu nebo feomelaninu. To jinak řečeno znamená, že určuje jestli pes bude mít tmavší (černou či hnědou srst) nebo světlejší (žlutou až červenou) barvu.

Locus A

Tento locus se často označuje Agouti a skrývá se pod ním gen ASIP. Interaguje s genem MC1R a reguluje množství a rozmístění pigmentů v srsti. Způsobuje speciální vzory v srsti jako je pálení (trikolorní zbarvení), žíhání, vlkošedá barva.

Locus B

Gen TYRP1 na tomto locusu ovlivňuje produkci eumelaninu a přeměňuje černý pigment na hnědý.

Locus K

Gen CBD103 v kombinaci s locusem A ovlivňují rozmístění pigmentů v srsti. Pokud má pes alespoň jednu KB alelu, pak se zcela ignoruje lokus A týkající se fenotypu tohoto psa.

Locus D

Šedivění je výsledkem snížené produkce melaninu v jednotlivých folikulech. Na tomto locusu leží geny, které způsobují změnu produkce produkce eumelaninu v buňkách. Z tohoto důvodu je šedá barva označována jako „zředěná“ (dilution). Ředěná barva vzniká tak, že na základní barvu působí geny "dd".