Komu nepatří do rukou samonavíjecí/flexi vodítko?

Před výběrem správného vodítka stojí nebo stál snad každý pejskař, protože vodítko patří k nejzákladnější výbavě majitele psa. Vodítka pro psy můžeme dělit na několik druhů, jako jsou například klasická, přepínací vodítka, stopovačky, samonavíjecí (flexi) vodítka a další. Mezi pejskaři však největší kontroverze budí právě flexi vodítka, kterým se taky někde říká flexina, flexa. Jedni na ně nedají dopustit a jiní ho považují za nevhodný typ vodítka. Podíváme se tedy podrobně na to, jak tento druh vodítka funguje, a na jeho výhody a nevýhody.

Volba flexi vodítka může leckomu připadat jako ideální volba, která vám na první pohled ulehčí práci a takřka vyvenčí psa za vás. Oproti klasickým vodítkům, které obvykle dosahují délku maximálně tří metrů, samonavíjecí vodítka umožňují pohyb delší, mnohdy až do osmi metrů. Ve srovnání se stopovačkou vám zase odpadne spousta práce s ručním smotáváním a nošením zbytku vodítka v ruce. Tedy velkým lákadlem těchto vodítek je také skutečnost, že psům mohou poskytnout větší volnost při venčení, ale ta je vykoupena několika nevýhodami, které si tu postupně rozebereme.

Jak flexi vodítko funguje

Hlavním prvkem flexi vodítka je páska či šňůrka, která se automaticky navýjí nebo vytahuje podle toho, zda se pes od majitele vzdaluje či se k němu přibližuje.

Ne každé flexi vodítko se totiž dobře drží, většina vodítek má plastovou rukojeť, v níž je navinuté toto lanko či páska. To se uvolní díky pružinovému mechanismu, které se aktivuje, když pes zatáhne. Vodič psa má možnost nechat šňůru uvolněnou nebo zaseknutou pohybem s tlačítkem stop na rukojeti. Může regulovat vzdálenost psa a zastavit ho ve chvíli, kdy je nežádoucí a nebo nebezpečné, aby se pes vzdaloval.

Velké problémy s flexi vodítky vznikají, v momentě kdy se dostanou do ruky začátečníkům nebo čerstvým majitelům štěňat. Toto vodítko vhodnější spíše pro pejskaře, kteří už nějakého pejska měli a nebo je jejich pes na vodítko zvyklý.

Ztráta kontroly

Jednou z hlavních nevýhod používání zatahovacích vodítek je skutečnost, že nemusí poskytovat dobrou úroveň kontroly. Když je pes víc než půl metru před vámi, je v případě nouze obtížné rychle zasáhnout. Pes se může na silnici s provozem řítit dopředu nebo se může dostat příliš blízko ke psu, který o tak blízkou interakci "tváří v tvář" vůbec nestojí. Pes se také může otočit kolem obrubníku nebo kolem objektů, které majiteli neumožňují viditelnost.

Tento druh vodítka vyžaduje na druhém konci majitele, který je ostražitý a neustále skenují své okolí. Jinak by se mělo zatahovací vodítko používat na otevřených prostranstvích, kde se v okolí nenachází mnoho lidí, aut, kol a psů.

V nevhodném prostředí může být toto vodítko způsobit nehodu. V mnoha případech může být bezpečnější mít psa na 4 až 6metrovém vodítku, kde je pes lépe pod kontrolou a je neustále vidět.

Učí psa tahat

Zatahovací vodítka jsou konstruována tak, aby se pes naučil tahat. K tomu dochází proto, že pes cítí neustálý tah napnutého vodítka a pes se naučí, že tahání je jednak běžný výchozí stav a druhak se vodítko se tím dokonce prodlužuje! Tedy při každém tahání se vodítko prodlouží a pes se naučí, že tahání je žádoucí, protože se díky němu může dostat blíž ke keři nebo jinému psovi, kterého chce tak moc potkat.

Po několika opakováních se stává, že si pes nakonec zvykne na tlak, který nakonec "ztratí význam jako signál ke zpomalení".

Risk zranění

Zatahovací vodítko může způsobit i vážné zranění. Při venčení si můžete do tenké šňůry zapléct ruce nebo jiné části těla, což může způsobit popáleniny od provazu, odřeniny, řezné rány. V dnešní době se stále častěji zatahovací vodítka vyrábějí ze zatahovací pásky, nikoli z tenké šňůry, a jsou tak bezpečnější.

Úrazy způsobené zatahovacími vodítky se netýkají pouze majitelů psů. Psi mohou být také ohroženi zraněním, když v plné rychlosti dosáhnou konce vodítka, což může mít za následek problémy s krkem nebo průdušnicí anebo poranění páteře psa.